nám. Svobody 21
Valtice
Jihomoravský kraj > Kulturní akce Břeclav
Valtice, německy Feldsberg, město ležící do roku 1920 v Dolních Rakousích, sdílelo s touto zemí společné správní, hospodářské i církevní dějiny. První písemná zmínka o Valticích je z 10. ledna 1193, kdy pasovský biskup Wolfger směňuje hrad s Wichardem ze Seefeldu, vrchním stolníkem rakouských vévodů – Valtice se poté stávají dědičnou državou tohoto rodu. Wichardův syn Kadold se nejen ochotně účastnil rytířských turnajů, ale byl také jejich organizátorem, a to i na valtickém hradě. Z rytířského eposu známého minesengra Ulricha z Liechtensteinu (1200-1276) se dozvídáme rovněž o výstavnosti zdejšího hradu před polovinou 13. století. Kadoldovým synem Albertem (Albero), který náležel mezi přívržence Přemysla Otakara II., tento rod vymírá. Majetek byl pak rozdělen mezi šest Albertových dcer, později jsou hrad i město rozčleněny pouze na dvě části, jak jsme o tom zpraveni listinou ze 6. 7. 1387. Hrad byl od roku 1377 vybaven kaplí, zasvěcenou sv. Mikuláši a Kiliánovi.
Pánům z Liechtensteinu se podařilo do roku 1395 jednotlivé části scelit, v jejich majetku zůstalo toto šlechtické sídlo s krátkými přestávkami až do roku 1945. Po ztrátě Mikulova v roce 1560 se Valtice stávají trvale hlavním rezidenčním místem tohoto rodu. Jejich sousedství s moravskou Lednicí, v níž vzniklo hlavní letní sídlo rodu, vedlo k vytvoření významného středoevropského celku, v němž zemská hranice hrála jen omezenou úlohu. Role valtického hradu a později zámku však v průběhu dějin nebyla totožná, v závislosti na jednotlivých držitelích se měnila funkčně i významově.
Musíme si uvědomit, že v případě valtického zámku byl několikrát změněn prostorový koncept uspořádání a dnešní měřítko a rozsah zachování objektu umožňují myšlenkovou rekonstrukci jednotlivých stavů objektů v průběhu času pouze v omezené míře. Kdybychom vycházeli pouze ze současného stavu, riziko dezinterpretace by bylo značné. Kolem poloviny 16. století byl rozšířen původní hrad směrem k severozápadu o palácovou stavbu, převyšující starší budovy o jedno podlaží.
Další významné změny probíhaly za Karla z Liechtensteinu, od roku 1608 prvního knížete v tomto rodu a od roku 1614 rovněž vévody opavského, prvního ve stavovské obci na Moravě a místokrále českého. Valtice získaly výtvarným vyjádřením této změněné situace nejen námětově zajímavou vnitřní výzdobu, zobrazující významné historické události z Karlova života, ale rovněž zde bylo vybudováno severní spojovací křídlo s velkým portálem. Na místě starších renesančních bastionů vznikly výrazné nárožní rizality, měnící dosavadní podobu zámku v shodě s reprezentačními nároky nové knížecí rezidence na stavební typ „palazzo in fortezza“. Jako architekti jsou zde na počátku 17. století uváděni Giovanni Maria Filippi a Giovanni Battista Carlone starší.
Konec druhé světové války postihl i valtický zámek – co nebylo odvezeno bývalými majiteli, to padlo za oběť rabování – nejvíce pociťujeme ztrátu původního mobiliáře, gobelínů ad. V zámeckém areálu byli rovněž zastřeleni Rudou armádou sovětští zajatci jako „zrádci“, po válce část zámku sloužila jako tábor nucených prací pro ženy, další část jako sušárna chmele a uvažovalo se dokonce o využití zámku jako továrny. Přitom probíhala značná devastace areálu – zejména zámeckého divadla, varhan v zámecké kapli ad. Rozhodnutí o přímé správě státní památkovou péčí bylo pak nesporně záchranou hodnot, vzniklých v průběhu věků. Valtický zámek tvoří významnou součást Lednicko – valtického areálu, zapsaného v roce 1996 na seznam Světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.